Recenze

Naše vlastní recenze her.

Chasing Aurora – recenze (ninty.cz)

Dnes jsme si pro vás připravili recenzi na e-shopovou hru chasing aurora (u nás v domácnosti familiárně nazývanou „ptáci“). Tuto recenzi zkusím pojmout tak trochu novátorsky – tedy z našeho ninty pohledu, hru „oznámkuji“ v každé v několika kategorií (1-10, 10 = nejlepší). Těmi kategoriemi bude Singleplayer, Multiplayer, Audiovisuální stránka a příběh/znovuhratelnost (případné odchylky budou záviset na typu hry – je jasné, že u her které např. nemají multiplayer ho nebudeme hodnotit, každé zhodnocení pak bude odůvodněno v patřičném odstavci. Teď už k samotné hře – pokud vás zajímá, jak dopadla, pokračujte v článku 😉

Pokračování článku 

Štítky:

Just Dance 4 — naše recenze

Just Dance 4

Když vyšla konzole Wii U, ConQuest (český distributor Nintenda) mi zapůjčil paklík her pro tuto konzoli na recenze. Ty nějakou dobu ležely ladem, jelikož u nás novou konzoli přinesl až Ježíšek, nyní ovšem nastává čas vám recenze na tyto hry přinést. A rozhodl jsem se začít nejspíš nečekaně: jelikož recenze na ZombiU, Nintendo Land a New Super Mario Bros. U jste si už přečetli na řadě jiných českých herních webů, tak jsem se rozhodl pro hru, o které se v našich luzích a hájích zas tak moc nepíše. Navzdory její popularitě. Ano, je to taneční party Just Dance 4, který se zpožděním (jako řada launchových her) vyšel i pro Wii U.

Just Dance 4 je první hrou z této série, kterou jsem zkusil a nejen to, je vůbec první taneční hrou, s kterou mám tu čest. Z toho důvodu zde nebude žádné srovnávání s předchozí verzí, s konkurenčními hrami nebo dokonce s jinými platformami.

Pokračování článku 

Štítky: ,

Metal Gear Solid Snake Eater 3D

Stará klasika

Metal Gear Solid, jak asi všichni víme, je na poli videoher legendou. Právě letos slaví své 25. výročí a k tomuto významnému jubileu si nadělila hned 2 kousku, nutno podotknout, že se jedná v obou případech o remakey. Konkrétně se jedná o MGS: HD collection, tím se ale dnes nebudeme zabývat, a MGS3: Snake Eater 3D pro Nintendo 3DS, kterému se dnes podíváme na zoubek.

Pokračování článku 

Štítky:

Retro recenze #3: Darkwing Duck (NES)

Od doby, kdy byla konzole NES na vrcholu, uplynulo už hodně vody a já bych se dnes chtěl rozpovídat o hře, které vyšla v roce 1992 na samotném sklonku života této konzole. Tou hrou je Darkwing Duck, který byl vytvořen podle stejnojmenného seriálu Walta Disneyho.

Celý příběh této hry se točí okolo Darkwing Ducka, tajemného kačera s maskou, který bojuje se zločineckou skupinou zvanou F.O.W.L., kterou vede Steelbeak (v českém překladu seriálu znám jako Kozobák). V celé hře pak budou našeho hrdinu doprovázet pilot Rampa (ano, ten Rampa z Kačeřích příběhů) a Darkwingova neteř Gosalyn. Vaším úkolem bude porazit jednotlivé poskoky, které Steelbeak ovládá a osvobodit město od jeho nadvlády. Aby toho nebylo málo, tak musíte získat, co nejvíce zlata a drahokamů, které byly ukradeny dříve zmíněnou organizací.

Během hry si Darkwing Duck bude muset poradit s nepřáteli s pomocí svých střelných zbraní a odolného pláště, který vám často pomůže odrazit některé nepřátelské projektily. Co se týče samotných zbraní, tak ty jsou ve hře celkem 4. Pistole je základní zbraní našeho hrdiny, která sice nemá žádnou speciální schopnost, za to však disponuje neomezenou municí. To další tři zbraně jsou jiné a pro jejich použití potřebujete plyn, který můžete najít ve speciálních nádobách po okolí nebo vám může vypadnout z nepřátel. Tyto tři zbraně jsou elektrická zbraň, šípová zbraň a pistole na těžký plyn. Nejsilnější z této trojice je šípová zbraň, která vystřelí speciální šíp, jenž je extrémně silný a má schopnost přichytnout se ke stěně. Následně ho tak můžete použít a vylézt s jeho pomocí do výše položených míst, do nichž byste se normálně nedostali. Zbylé dvě zbraně nejsou tak silné, ale mají také své výhody. Blesková zbraň se hodí do míst, kde potřebujete zasáhnout nepřítele, který je níže nebo výše položený, protože náboje se rozdělí na dva malé výboje, z nichž jeden letí diagonálně dolů a ten druhý nahoru. Jako poslední zůstává pistole na těžký plyn. Hned po výstřelu z této zbraně spadne náboj k zemi, zničí se a rozdělí se na dva projektily, které pokračují do stran a zasáhnou vše, co jim bude stát v cestě. Nejlepší je tedy nakonec šípová zbraň, která má i největší spotřebu plynu, ale ani tu nemůžete používat pořád, protože v některých situacích je naprosto zbytečná.

Samotné zpracování celé hry je dovedeno k dokonalosti a dle mého názoru se jedná o jednu z nejlépe vypadajících her na konzoli NES, která je rovněž doprovázena neméně kvalitní hudbou. Propracovanost okolí je znát na každém kroku a v každém ze 7 kol se dostanete do zcela nového prostředí, které se liší od všech ostatních. Můžete se tedy dostat do samotného města, kanalizace, lesů nebo navštívit Steelbeakovu loď, která mu slouží jako základna pro jeho operace. Každé kolo se dá dohrát za nějakých 5-10  minut, takže celá hra zabere asi hodinku. Nicméně to záleží stejně na vás, protože ne každý je tak dobrý a dokáže projít celou hru bez problémů. Ve finále tak můžete nahrát o další půlhodinku víc. V každém kole se dále nacházejí dvě minihry, které herní dobu opět prodlouží. Abyste je nalezli, tak musíte pálit všude kolem sebe a občas se stane, že se objeví zářící nápis Go, který je vstupem do těchto miniher. V nich jde v podstatě o to posbírat v daném časovém limitu co nejvíce zlata a drahokamů, kterých se zmocnili zloději.

V samotném závěru bych chtěl ještě dodat, že tuto hru jsem si na recenzi vybral, protože to byla první hra, kterou jsem dostal ke svým 6. narozeninám a mám na ni ty nejlepší vzpomínky. Pokud se mezi vámi i dnes najdou hráči, kteří si čas od času zahrají dnes už historické hry, tak zde máte jedno doporučení, protože tuto hru byste rozhodně neměli minout. Navíc pro ty, kteří hry sbírají a snaží se získat originální cartridge, tak mám dobrou zprávu, protože na rozdíl od jiných je tato hra dostupná i pro Evropu. Teď už tedy nezbývá nic jiného než popřát hodně štěstí a dobrou zábavu.

Retro recenze #2: Castlevania: Order Of Ecclesia (DS)

Castlevania: Order Of Ecclesia je nejnovější a zároveň i poslední díl, který vyšel na konzoli Nintendo DS, kde si získal velkou oblibu stejně jako předchozí dva díly. Velkou většinou hráčů je dosti opomíjena kvůli vysoké obtížnosti. Pojďme se tedy podívat, jestli tomu tak opravdu je a jestli budete mít po přečtení této recenze důvod si ji koupit.

V tomto dílu se ujmete mladé učednice Shanoy, členky tajemného řádu Ecclesia, který se podle legendy snaží zabránit Drákulovi v jeho znovuzrození. Abyste v tomto úkolu uspěli, musí Shanoa získat 3 speciální glyphy zvané Dominus, které jsou schovány v okolí. Hned poté pak dostanete i druhý úkol, kterým bude záchrana vesničanů, kteří jsou uvězněni v jantarových krystalech a roztroušeni v různých částech mapy. Ta se zde objevuje vůbec poprvé v celé sérii (snad se nepletu). Vždy si vyberete jednu z přístupných lokací, kde se vydáte a musíte pátrat po vesničanech, kteří se následně vrátí do vesnice a pomohou vám ve vaší snaze získat Dominus glyphy. Navštívíte tak různorodé lokace, jakými jsou maják, lesy, katakomby, mořské útesy či samotný Drákulův hrad.

Celá hra je stejně jako ty předchozí celý zasazena do 2D, takže pohyb v jednotlivých lokacích je opět pouze nahoru/dolů nebo doleva/doprava. To samozřejmě neubírá na hratelnosti a možnostech, protože jednotlivé lokace skrývají spoustu tajných místností, které můžete objevit. Na řadu pak přichází celá řada glyphů, brnění a doplňků, které získáte buď jejich nalezením, v obchodě za určitý poplatek nebo vám mohou vypadnout z nějakého monstra, které porazíte. Díky tomu můžete postavu téměř neustále zlepšovat, což vede ke snadnějšímu a snadnějšímu průchodu hrou. Z toho vyplývá, že pokud postavu dostatečně dobře vybavíte a získáte adekvátní level, tak můžete pokračovat kupředu mnohem snadněji. Samotné glyphy jsou speciální schopnosti, které Shanoa dokáže díky svému tréninku absorbovat a použít je jako zbraň či jako speciální schopnost, díky které pak můžete použít například dvojitý skok. Získání těchto glyphů je podmíněno tím, že je buďto naleznete, nebo ukradnete nějakému monstru.

Soubojový systém není založen jen v bezhlavém používání zbraní, ale má základ v taktice, protože každé monstrum či boss má odolnosti vůči určitému druhu poškození a tak mu můžete jednou zbraní (glyphem) způsobit zranění v řádu 1-3 bodů nebo zvolit jiný a způsobit mu zranění za 50 bodů. Je tedy nutné zjistit slabiny jednotlivých nepřátel a ty pak využít proti němu. S tím jak postupujete samotnou hrou, tak se objevují stále silnější monstra, na která pak musíte použít i lepší techniku, abyste se vyhnuli velmi silným útokům, kterými velmi často disponují. Bossové jsou pak kapitolou sami o sobě, protože je souboj s nimi několikanásobně obtížnější, jelikož vám dokáží způsobit velmi vážná zranění a mají mnohem více životů. Ti obvykle disponují několik útoky, kterým se ovšem dá vyhnout, pokud se je naučíte rozpoznat a včas zareagovat.

Herní doba je u tohoto titulu velmi závislá na tom, jak moc se ji budete snažit kompletně dohrát, protože základní příběhová linie se dá zvládnout za nějakých 10-15 hodin, nicméně hra obsahuje velké množství bonusů a skrytých věcí, takže ji můžete hrát několik dalších desítek hodin. Koneckonců posbírat všechno vybavení, glyphy, splnit drobné questy vesničanů a objevit tajné místnosti zabere opravdu dost času.

Grafika se zde povedla na jedničku, protože i přes 2D model postav a okolí je vše opravdu do detailu zpracováno a vyobrazeno. Celá hra je tak pěknou podívanou, kterou doprovází i efekty jednotlivých schopností. Samotný hudební a zvukový doprovod, který vás provází celou hrou, je na velmi vysoké úrovni, jak jsou všichni fanoušci zvyklí a na melodie budete ještě dlouho vzpomínat. Nicméně nutno dodat, že v mnoha ohledech i tom zvukovém je stále nejlepším dílem starší sourozenec, který nesl název Symphony Of The Night (ten vyšel svého času na první Playstation a rovněž si ho můžete zahrát na PSP, kde je součásti Castlevania: Dracula X Chronicles).

Pokud jste tento díl nehráli, tak Vám ho musím jen doporučit, protože v něm nenajdete žádnou větší výtku. Zároveň pak musím apelovat na obtížnost, která se může zdát zpočátku dost ostrá, ale věřte mi, že pokud u hry vydržíte, tak to přinese ovoce a velmi silný zážitek.

 

 

Retro recenze #1: Resident Evil: Umbrella Chronicles (Wii)

Mezi hráči není asi nikdo, kdo by neznal sérii Resident Evil, která je tu s námi déle jak 15 let. Za tu dobu prošla několika změnami a my jsme se dočkali mnoha dílů. Ty první spadaly do žánru survival hororu, který je v dnešní době nahrazen a jedná se spíše o jakousi akční adventuru s hororovými prvky. Díl, o kterém vám chci dnes, napsal vyšel v roce 2007 exkluzivně pro Wii a jmenuje se Resident Evil: Umbrella Chronicles (v cca. polovině 2012 vyšel tento díl digitálně v HD verzi pro Playstation Store).

Umbrella Chronicles se od ostatních dílů liší tím, že to není klasická akční střílečka, ale on-rail hra. Podstata on-railu je v tom, že postavu nemůžete ovládat a ta je po celou dobu ovládána počítačem po předem vymezené cestě. Vy se samozřejmě můžete v omezené míře rozhlížet do stran, ovládat zaměřovač, kterým likvidujete vaše nepřátele a čas od času zvolit jednu z možných cest, kterou se vydáte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že díky tomu bude tento RE nudný a nezajímavý, opak je pravdou a hra má opravdu spád díky neustále akci. Hra samozřejmě není jen o bezhlavém střílení a tak je vám po celou dobu vyprávěn příběh, který můžete znát z hlavní dílů této série. Najdete zde celkem 4 kapitoly, které mapují určité události. První kapitola popisuje příběh Billyho Coena a Rebeccy Chambers, kteří byli hlavními postavami RE 0 (zero), druhá kapitola se odehrává v sídle známém z RE 1 a budete si zde moci vybrat jednoho ze dvou hlavních aktérů Chrise Redfielda a Jill Valentine. Třetí kapitola je částečně originální, protože ačkoliv zde hrajete za Jill a Carlose Oliveiru a děj se odehrává během RE3, tak jsou jednotlivé události zcela nové a rozhodně je z původní hry nepoznáte. Poslední kapitola je pak úplně nová a ukáže vám pád společnosti Umbrella a několik dalších důležitých událostí okolo Alberta Weskera. Každá z těchto kapitol má 3 vlastní kola (hlavní příběh) a poté několik dalších kol, většinou 2-4 vedlejší, které zobrazují příběh některé z vedlejších postav jako jsou Alber Wesker, Ada Wong či Hunk.

Ve hře je celkem více jak 20 levelů, z nichž každý vám zabere okolo 15-20 minut na dohrání, takže celá hra vám vydrží asi 6-7 hodin. Ačkoliv by se to mohlo zdát málo, tak na čistokrevnou střílečku, kde nemáte možnost prozkoumat každý kout je to opravdu dost. Jednotlivé kola navíc můžete opakovat, protože v okolních objektech se mohou skrývat dokumenty objasňující vedlejší události nebo zbraně (munici). Nakonec se vámtak hra může protáhnout a vy můžete nahrát mnohem víc hodin než zmíněných 6-7 (v této hře mám nahráno přes 70 hodin). Na konci každého kola pak budete také ohodnoceni známkou na základě několika kritérií, jako jsou čas, počet zabitých nepřátel, kritické zásahy, počet zničených objektů nebo sebrané dokumenty. V závislosti na vašem hodnocení a zvolené obtížnosti pak můžete odemknout několik desítek předmětů, které odkazují na původní díly série. Bohužel tyto předměty nemůžete dále ve hře využít a tak jsou pouze jakýmsi mementem, což mě osobně docela zamrzelo, protože hra by tím dostala další náboj. Pro opravdu náročné hráče je tu pak výzva v podobě dohrání všech kapitol na hodnocení S a obtížnost Hard.

Arsenál zbraní, kterých se v této hře můžete chopit, je poměrně velký a skýtá 16 střelných zbraní plus granáty a nůž. V každém kole máte k dispozici pistoli s nekonečnou municí a poté si můžete zvolit jednu z 15 “velkých“ zbraní, které si musíte postupně odemknout (v kole jich můžete mít více, ale na začátku kola si můžete vybrat jednu, se kterou ho začnete), a které se dělí do 5 kategorií – samopaly, brokovnice, revolvery, granátomety a raketomety. Každá kategorie má k dispozici 3 druhy zbraní, které se navzájem liší parametry. Zbraně si navíc můžete vylepšit a získat tak větší zásobu munice, větší kapacitu nebo zvýšit jejich palebnou sílu. Ve hře se pak skrývá ještě vylepšení v podobě nekonečné munice, které se zpřístupní teprve poté, co dohrajete hru na Hard s hodnocením S (všechny kola). Díky tomuto výběru po několika kolechzjistíte, že se nejedná jen o hloupou střílečku, ale že musíte zvolit tu správnou strategii a zbraně, abyste přežili.

Třešničkou na dortu je pak samotný grafický kabát celé hry, který na svou dobu patřil na wii k absolutní špičce a i dnes po cca 5 letech je pořád velmi pěkný. Dost možná nejslabším článkem z mého pohledu je samotný zvukový doprovod, který rozhodně není špatný, ale rovněž se nejedná o žádný skvost, který si i po letech vybavíte a zavzpomínáte na něj. Jednotlivé pasáže hry jsou doprovázeny adekvátně k dané situaci, nicméně se jedná spíše o takovou kulisu a musím říct, že při psaní tohoto článku se mi žádná z melodií vyloženě nevybavila.

Závěrem bych chtěl dodat, že Resident Evil Umbrella Chronicles je velmi originální počin, který by neměl minout žádný nováček ani skalní fanoušek této série, protože se jedná o jednu z nejlepších her na Wii, která je rovněž dosti opomíjená a dost hráčů ji ani nemělo možnost vyzkoušet.

Štítky: ,

Soul Bubbles – recenze

Soul Bubbles (2008, Eidos Interactive)

Počítám, že tuhle lahůdku moc lidí asi znát nebude. Než se pustím do popisu o čem to vlastně je, chtěl bych se letmo zmínit o jednom spolutvůrci. Je jím Frédérick Raynal, který má na kontě legendární survival horror Alone in the Dark (1992) a pak vynikající nezvykle zpracovanou Little Big Adventure (1994). Spolu s Olivierem Lejadem a Omarem Cornutem dal dohromady studio Mekensleep, které v roce 2008 vydalo právě tento husarský kousek (no on Raynal v roce 2006 odchází dělat pro Ubisoft, takže u vydání už nebyl).

Pokračování článku 

Štítky: ,

Spirit Camera: The Cursed Memoir – Recenze

 

Prokletý deník

Celá hra se točí okolo malé, 16. stránkové fialové knížečky, která v sobě drží duše svých majitelů. Deník, který vede do záhadného domu kde vládne žena v černém, která těm kteří vstoupily do domu ukradla tvář a tím z nich udělala zbloudilé duše. Vy jste deník našel, otevřel a do onoho domu také vstoupil, následoval by vás stejný osud jako ostatní, jenže vám pomohla duše mladé dívky jménem Maya, která je v deníku lapena. Máte starou kameru díky níž dokážete s duchy, kteří jsou zajatci deníku bojovat. Camera obscura je její název a bude váší jedinou zbraní proti oněm duším, které na vás budou útočit a jediná věc která vám pomůže zbavit se prokletí které vás díky deníku sužuje. Také díky kameře, můžete pomoci Maye,  která vám pomáha a radí. Dostat se z moci deníku vám zabere cca. 5 hodin.

AR je svělá věc

 Jak jsem psal dřív celá hra se točí okolo prokletého deníku a to je pravda. Ve hře je pár videí a interaktivní pasáž kde vaše postava jde chodbou a vy se díváte okolo pomocí gyroskopu který je v 3DSku, ale jinak se 80% hry odehrává tak že se díváte na deník a mluvíte s Mayou, která se objeví někdo okolo vás v prostoru kde hrajete. AR (Augmented reality) je skvělá věc a každý kdo má 3DS jí zkusil díky kartičkám které jsou v balení.  Deník je v podstatě 18 kartiček. Ale zatraceně dobrých. V deníku jsou různé pomalované stránky a díky AR ožijí. Postava se dá do pohybu, na prázdné stránce se zjeví vaše tvář (na začátku hry si uděláte fotku) nebo nápis. Z deníku na vás vykoukne malý chlapec s maskou nebo z něj vyjde ruka která na vás bude útočit. Pokud vás AR funkce baví, nebo zajímá tak tady si přijdete na své. Bohužel každý také ví, že AR funkce potřebuje dobré světlo, takže hru hrát v noci je zatraceně těžké, protože světlo z lustru nebo lampiček se na stránkách deníku odráží a AR nefunguje tak dobře jako za normálního slunečního světla. Což hře ubírá na jinak dobré atmosféře. Hra pak také hojně využívá gyroskop. Když se nedíváte do deníku, tak mluvíte s Mayou, která se zjeví někde ve vašem oklolí a pomocí gyroskopu ji musíte najít. Pak si promluvíte. Gyroskop také samozřejmě používáte při boji, kdy se z vašeho 3DS stane Camera Obscura. Duše které vás napadnou se zjeví někde okolo vás a vy je musíte porazit.  To učiníte tak že je dostanete do hledáčku foťáku a pak je vyfotíte. Souboje jsou vcelku lehké, ale zábavné.

Atmosféra

U každé hororové hry je důležitá atmosféra, která tady trpí tím že se hra musí hrát ve dne. Ovšem i tak je dobrá. Zvuky (samozřejmě musíte hrát se sluchátky) a to že nevíte kde se duše, které nachází dělá hezkou atmosféru. Když se kouknete k nohám a kouká na vás malý asijský chlapec, který vypadá jako z klasických japonských hororů, není nejlepší pocit.  Hodně lidí potěší zajisté i to, že je zde možno hrát hru s japonským dabingem (velké plus) i když bohužel dabingu ve hře není mnoho. Zvláštní je že např. Maya chvilku mluví, pak je vše jen psaný text a pak zas řekne pár vět.

Co po dohrání příběhu ?

Hlavní herní mód je dlouhý max 5 hodin. Pak se otevře Story Mode (Extra). Proto tu jsou 4 minihry používají deník a moje oblíbené focení. Deníkové minihry se odemknou pomocí hraní story módu a všechny jsou právě z něj, takže pokud vás v příběhu hra byvila můžete si ji zahrát tady znovu. Focení je větší zábava. Máte k dispozici 3 čočky: normální, 3D a obličejovou. Normální udělá to že něco vyfotíte a na fotce se objeví duch nebo světelné orby. 3D dělá to samé akorát že fotka je ve 3D a duch je v popředí a poslední čočka vám zdeformuje obličej, jako tomu bylo tuším ve filmu Kruh, kdy na fotkách byl obličej pokroucen.

Další minihry jsou například boje s duchy nebo nejzábavnější kdy vyfotíte např. kamaráda a duch pak bude mít jeho tvář a bude na vás útočit.

Konec

Hra je to zábavná a dobrá, bohužel bez dobrého světla vás pozlobí. AR které ve hře je, dokáže na kamarády udělat dojem a Japonský dabing hodně nakopne atmosféru. Takže pokud vás AR zajímá, nebo nemáte co hrát hru doporučuji a osobně si myslí že hra za 800,- a i těch 900,- stojí. Pokud si také koupíte Project Zero 2: Wii edition herní čas se vám trochu zvětší

Štítky:

Goooooal Europa 2012 — recenze

Český národní tým sice už na evropském fotbalovém šampionátu dokopal ve čtvrtfinále, vy se ale můžete pokusit ve hře Goooooal Europa 2012 o lepší výsledek. Ta vyšla minulý týden na službě DSiWare a my se na ni podíváme.

Fotbalových her už samozřejmě vznikly mraky, ale Goooooal Europa 2012 není tradičním pokusem o simulaci skutečných fotbalistů běhajících po zeleném trávníku, ale o videoherní zpracování známé stolní hry. Do zelené desky s mantinely jsou přichyceni na pružinkách panáčci znázorňující fotbalisty a kolem každého fotbalisty je kruhová prohlubeň. Balón tvořený kuličkou se vždy zachytí v prohlubni u některého z panáčků, kterého pak na pružince vykloníme a když ho poté pustíme, on „vykopne“ míč opačným směrem. Většina českých kluků tuto hračku měla nebo zná od kamaráda a pokud se mi nepodařilo dostatečně vysvětlit originál slovy, určitě pochopíte ze screenshotů nebo z traileru, o kterou stolní hru se původně jedná.

Zpracování je přímočaré, na dotykovém displeji máte zobrazenu herní plochu a stylusem „natahujete“ fotbalisty. Na tom sice není nic světoborného, ale také na tom není nic špatného, bylo by nejspíš zbytečné vymýšlet cokoliv komplikovanějšího. Na horním displeji jsou pak doplňující informace, jako je skóre zápasu a podobně.

Pokračování článku 

Štítky: ,